Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vzpomínky na dobu (naštěstí) dávno minulou

15. 05. 2017 1:03:50
Osmdesátá léta minulého století byly doby pro někoho dobré, pro někoho špatné a pro jiné dobré i špatné. Ať již byly jakékoliv, jsou nenávratně pryč. Následující příběh je mou vzpomínkou na rok 1984.

Prolog

V 80. letech minulého století z ČSSR emigrovaly tisíce lidí--bez povolení československých úřadů. Z pohledu tehdejšího československého práva tito lidé spáchali trestný čin Opuštění republiky, za což tehdejší trestní zákon sliboval až 5 let odnětí svobody. To dnes může leckomu připadnout neuvěřitelné. I když v dnešní době nemáme v naší zemi o neuvěřitelné věci úplně nouzi také.

Mnozí tehdy zvolili tzv. Jugoslávskou cestu. Dostat se do Jugoslávie ale nebylo v roce 1984 vůbec jednoduché. Před odjezdem do Jugoslávie musel navíc cestující úřadům odevzdat tzv. zelený pas, který platil pro všechny země světa, a dostal tzv. šedivý pas. A ten již platil pouze pro území Jugoslávie. Kdo se pak chtěl z Jugoslávie „podívat“ jinam, měl to těžké. Ledaže by měl v zásobě ještě jeden zelený pas.

Na Bělehrad

Letiště Tivat, Jugoslávie, 13. srpna 1984

„Mr. Miroslav Katzl please step out of the plane and report to the personnel outside!“

Přes mou slabou angličtinu hlášení kapitána letadla rozumím. Mám vylézt z letadla a venku se sám někomu hlásit.

Tak to je konec. Dva roky přípravy emigrace z ČSSR a takhle to dopadne. Ale jak mě tak rychle dostali? Kde jsem udělal chybu? Já trouba jsem si myslel, že Jugoslávie je sice komunistická země, ale neutrální, a že nás občany ČSSR nechají jít.

Mé úvahy přerušilo druhé hlášení kapitána.

„Mr. Miroslav Katzl please step out of the plane and report to the personnel outside!“

Jasně, slyším, nejsem hluchej! Akorát se mi z letadla nechce. Podle § 109 československého trestního zákona můžu totiž vyfasovat až 5 let za opuštění republiky. Vlastně v mém případě již jen za pokus. Ale to vyjde na stejno. Jestli pak někdy z basy vylezu celý, tak nadosmrti poznamenaný, a o slušnou práci po zbytek života nezakopnu. V base se už určitě nějací úchylní vězni těší, jak mně mladýmu klukovi natrhnou zadek. Krásný vyhlídky.

Vole! nadávám si. Radši něco vymysli. Ale co? Oknem z letadla neuteču a u východu na mě už čekají.

„I repeat, Mr. Miroslav Katzl step out of the plane and report to the duty personnel outside!“

Zase ten protivný kapitán. Copak neví, že tu nejsem?

To je nápad! Dělat že tu nejsem—to by mohlo fungovat.

Funguje to plných 10 vteřin. Pomalým, ale rozhodným krokem k mému sedadlu kráčí muž v modré uniformě.

Vždyť jsem jen chtěl vidět kus světa a zažít nějaké to dobrodružství. To teď sice zažiju, ale ne zrovna takové, jaké jsem si představoval.

„Mr. Katzl?“ ptá se muž v uniformě.

Kývnu a vstávám. Člověk má dokázat uznat, že prohrál. Jdu k východu z letadla a muž v uniformě smutně pokyvuje hlavou. Nebo že by jen otráveně?

Zastavím se u východu. Venku je nádherně. Kdy zase uvidím takhle krásně modré nebe?

Budiž tedy. Smířen s osudem sestupuji dolů po schůdcích.

Dole u letadla vidím dva muže v montérkách. Stojí u hromady zavazadel.

„Herr Katzl?“ jeden z nich se na mě přívětivě zubí. „Nach Frankfurt oder nach Belgrad?“ ptá se--pro změnu německy--a na něco ukazuje.

Cože, jaký Frankfurt?...

Už mi to dochází. Muž v montérkách totiž ukazuje na moje zavazadlo. A to nemá označení cíle letu. To je tedy celý problém?

„Belgrad,“ vyhrknu.

„Dankeschön,“ muž v montérkách mi spokojeně děkuje.

Není to nějaký trik? Pomalu se otáčím a váhavě vystupuji schůdky zpátky do letadla. Muž v uniformě mezitím zmizel. Zamířím ke svému sedadlu a švihnu sebou na něj.

Za několik minut se letadlo zvedá do oblak.

Letíme na Bělehrad.

Autor: Mirek Katzl | pondělí 15.5.2017 1:03 | karma článku: 11.66 | přečteno: 516x

Další články blogera

Mirek Katzl

Peklo na letišti

Odpoledne dne 2. ledna na několik hodin selhaly veškeré počítačové systémy imigrační služby Spojených států. Na několika mezinárodních letištích USA pak nastalo peklo, na které tisíce lidí do smrti nezapomenou...

4.1.2017 v 18:46 | Karma článku: 21.31 | Přečteno: 1208 | Diskuse

Mirek Katzl

Nejnebezpečnější země? Vzpomínky na Honduras

Honduras byl nedávno organizací Igarapé z Brazílie „zvolen" nejnebezpečnější zemí světa, a to s výjimkou válečných zón. Zvláště vražedné pak má být město San Pedro Sula, kterému se přezdívá Satanovo město. Je to pravda?

24.8.2015 v 22:46 | Karma článku: 9.09 | Přečteno: 446 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Život bez víry, život ve strachu

Dostal jsem velmi zajímavou knížku, jménem:„Zadní vrátka do nebe. Od Lionela Bluea. Rabín, anglický Žid, který prošel jistou měrou náklonností k marxismu, jako mnoho jeho souvěrců, aby se z něj stal hluboce věřící.

19.10.2017 v 12:50 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 220 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Malá Itálie uprostřed Prahy

,,Fuj, to je hnus." Zhrozila jsem se po otevření české konzervy loupaných ,,italských" rajčat. Teď už chápu, proč si tady lidi stěžujou na nekvalitní potraviny neboli na rozdíl potravin pro východní a západní trh.

19.10.2017 v 6:03 | Karma článku: 23.44 | Přečteno: 1160 | Diskuse

Jana Aulehlová

Držím pusu, krok už ne

Manžel je totálně naštván, že nechci vincentku. Dcera zase neudrží smích a syn mě paroduje. Žádná viditelná lítost. Jak promluvím, přivádím každého k smíchu. Ani se jim nedivím, protože chodím s píšťalkou na krku.

18.10.2017 v 19:20 | Karma článku: 10.26 | Přečteno: 301 | Diskuse

Jan Jílek

Svoboda je jen jedna

Měl jsem včera těžký den. Hlavně pracovně, ale konec dobrý, všechno dobré. Mám už starší „Vivofit.” Zařízení, co měří počet kroků, ušlých kilometrů, čas, spotřebované kalorie atd.

18.10.2017 v 9:12 | Karma článku: 13.54 | Přečteno: 287 | Diskuse

Jakub Kunčický

Setkání

Výhled na celé město mu zakrýval nízký živý plot. Světla ubývalo a on se ze všech sil snažil dočíst poslední odstavec. Nebyl to ledajaký příběh, nýbrž životní příběh úspěšnějšího muže, než byl on sám - a slunce skoro zapadlo.

17.10.2017 v 22:35 | Karma článku: 5.37 | Přečteno: 130 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 723

Když něco zní jako úplná blbost, tak to nejspíš často bude pravda…

________________________________________

Asi jsem trochu smolař. Mám sice talent být na správných místech a dělat dobré věci, leč ve špatnou dobu.

V životě jsem zažil leccos. Leta jsem prožil v cizích zemích. Dělal jsem dělníka na pile, uklízeče, vrátného, malíře pokojů, závozníka, šoféra, sekuriťáka, pracoval jsem na vinicích, polích a ve fabrikách, vojákoval jsem v cizí armádě, obchodoval na burzách, učil angličtinu, prodával knížky a později je i překládal, psal do novin a časopisů. A také jsem si zastudoval a zkusil politiku (fuj). Ze všeho nejradši jsem měl práci na vinici.

Zažil jsem ponižující chudobu, ale i velké prachy, tísnivou samotu, ale i krásná přátelství, velká zklamání srdce, ale i velké lásky. Z romantického snílka jsem se časem stal otupělým cynikem a nakonec realistou a velmi obezřetným optimistou.

Za vše dobré, co mě v životě potkalo, jsem hodně vděčný a to špatné se snažím brát jako nutnou zkušenost.

Kromě svých ostatních příspěvků rád někdy něco napíšu také o svých zážitcích. Nic než pravdu—vymýšlet si neumím, spisovatel nejsem. Myslím, že pravda bývá i tak často mnohem neuvěřitelnější než fikce.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.