Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nejnebezpečnější země? Vzpomínky na Honduras

24. 08. 2015 22:46:09
Honduras byl nedávno organizací Igarapé z Brazílie „zvolen" nejnebezpečnější zemí světa, a to s výjimkou válečných zón. Zvláště vražedné pak má být město San Pedro Sula, kterému se přezdívá Satanovo město. Je to pravda?

Banditi útočí

Prašná ulice města Gracias, dlažba či asfalt je luxusPrašná ulice města Gracias, dlažba či asfalt je luxus

Nevím, ale chcete-li, povím vám vlastní zkušenost. Následující příběh se skutečně stal. Jednou jsem seděl s ženou v hotelové restauraci Guancascos v honduraském městečku Gracias. Byla sobota a po rušném týdnu výuky angličtiny malých Hondurasanů jsme si potřebovali trochu odpočinout. Z terasy restaurace jsme obdivovali výhled na celé město obklopené zelenými horami -- Honduras je nádherná země. Ten večer hosty obsluhovala paní Daisy, která vaří tradiční honduraská jídla a je jednou z nejmilejších lidí, které jsme v Hondurasu poznali. Rollitos de pollo (kuřecí rolky) a Ensalada de pollo (salát s kuřetem) se jí tentokrát zvláště povedly. Fresco natural, tedy čerstvý nápoj z tropického ovoce, snad ani nemohl být čerstvější (mimochodem honduraská zelenina a ovoce stejně jako drůbež z místních farem byly opravdu vynikající). Vedle nás seděla početná skupina návštěvníků a zábava byla v plném proudu. Žena chtěla jít spát, a tak jsme ještě před zavírací dobou odešli do našeho skromného hotelového pokoje o patro výše. Já jsem si před spaním v pohodě četl detektivní drama a vůbec jsem netušil, že v právě té chvíli se jen o patro pod námi odehrávalo drama skutečné.

Pohoří u Celaque, nejvyšší hory HondurasuPohoří u Celaque, nejvyšší hory Hondurasu

Následující ráno jsme se dozvěděli, čemu jsme jen o vlas unikli. Blížila se zavírací hodina, ale jelikož se hosté dobře bavili, restaurace zůstala otevřená o něco déle než obvykle. Když pak zaměstnanci chtěli zavírat, dveře se rozlétly a do místnosti vběhlo několik mužů s pistolemi a samopaly. Ty namířili na hosty hotelu a všechny je donutili si lehnout na břicho na zem a dát ruce za krk. Aby zdůraznili svůj požadavek, přivedli s pistolí u hlavy z kuchyně roztřesenou paní Daisy. Pak útočníci obrali skupinu hostů o vše, co mohli: notebooky, šperky, peníze, mobily a kreditní karty. Celá akce trvala doslova pár minut. Během jednoho dne titíž bandité přepadli také samoobsluhu, odkud odjeli s týdenní tržbou, a několik lidí v ulicích města Gracias.

Jenže tentokrát se zločinci ošklivě přepočítali. Město Gracias si to nenechalo líbit; loupeže byly fackou městu a urážkou jeho hostů. Muži vzali pušky, naskákali do aut a vydali se bandity dostat, a to jako na Divokém Západě, živé nebo mrtvé. Ještě předtím však velitel místní policie zařídil zablokování všech hlavních silnic v okrese Lempira policejními a vojenskými hlídkami a dal jim popis pachatelů. Policie ozbrojená samopaly i tak rutinně hlídá vjezdy a výjezdy větších obcí. Někdy jim pomáhá armáda. Na hlavní křižovatce mezi městy Santa Rosa a Gracias tak stanuje bojová jednotka honduraské armády s lehkými kulomety. Útočníci také zapomněli na jednu „maličkost“. Z města Gracias vede jen jedna silnice. Během několika hodin měli loupežníci na rukou pouta a na nohou řetězy. Za loupežná přepadení jim podle honduraského trestního zákoníku (Código Penal) hrozilo až 25 let vězení. Je navíc pravděpodobné, že vězení neopustí živí. Jednak proto, že některá honduraská vězení jsou peklem na zemi, a jednak proto, že v menších honduraských městech funguje soukromá spravedlnost. Ta má velmi dlouhé prsty a někdy vyšle podsvětí jasný signál, že jisté věci a jisté lidi nebude ve vlastním městě tolerovat. Takže loupeže jsou v tomto případě tragédií především pro jejich pachatele. Ale jak praví jedno staré přísloví: „Kdo žije mečem, mečem zemře.“

Situace je vážná (a někde zoufalá)

Vojáci běžně hlídkují ve městech HondurasuVojáci běžně hlídkují ve městech Hondurasu

Loupežná přepadení, která se ve městě Gracias tehdy odehrála, byla podle místních něčím, co se tam stalo naposledy před dvaceti lety. Místní drží pospolu a ví, kdo k nim patří a kdo ne, a sledují, co kdo dělá. K násilnostem v Gracias sice dochází, ale jde většinou o vyřizování účtů podsvětí. Ostatně jako v celé Latinské Americe. A nejen tam... Před časem byla ve městě samopaly v autě u benzinové pumpy Texaco z projíždějícího vozu postřílena celá rodina. Kolegyni mé ženy, která šla poblíž, tehdy zřejmě zachránil život jeden z místních tím, že ji strhl do bezpečí příkopu. Další oblíbenou metodou řešení sporů je ustřelení hlavy brokovnicí. V místní hospodě Bohio byl takto nedávno zavražděn jeden z hostů. Ve srovnání s velkými městy v Hondurasu, jakými jsou San Pedro Sula nebo hlavní město Tegucigalpa, je však město Gracias poměrně klidným místem k životu.

Mnohem vážnější a často zoufalá je bezpečnostní situace ve velkých městech. Jak mi řekl jeden honduraský kolega, který se do Gracias kvůli bezpečnosti své rodiny přistěhoval z hlavního města Hondurasu: „Jak někdo v Tegucigalpě zjistí, že máš trochu peněz a nejsi členem jistých organizací, můžeš počítat s tím, že Tě dříve nebo později unesou.“ Obdobně je tomu tak ve městě San Pedro Sula, kde únosy a vraždy na objednávku nebo vraždy „ze sportu“ jsou na denním pořádku. Já sám jsem v Hondurasu jednou málem přišel o život -- ale to je již na jiný příběh.

Honduras se stal jednou z nejnebezpečnějších zemí Latinské Ameriky. Příčin je zřejmě vícero. Do země se stahují organizované zločinecké skupiny z celé Latinské Ameriky, a to hlavně z Kolumbie, kde po nich tvrdě jde tamější vláda a armáda. Tyto skupiny se zabývají hlavně obchodem s kokainem, který vozí do severní Ameriky, ale neopovrhnou ani jinými výnosnými zločiny.

Další z příčin vysoké zločinnosti v Hondurasu je lidská bída. Mnoho lidí je bez práce a mnoho dětí bez otců. Tradiční rodina se rozpadá. Když se před časem ve městě Gracias slavil Den otců, mnoho dětí, které má žena učila, celý den proplakalo. Později se ukázalo, že většina dětí ve třídě svého otce nikdy nepoznala. Bez patřičné výchovy a vzdělání nemají mladí Hondurasané velkou šanci na dobré zaměstnání. Zatímco mnozí mladí lidé nevidí v Hondurasu svou budoucnost a raději ilegálně emigrují do zahraničí, jiní se chytí zločinu. Vzdělávací systém a sociální infrastruktura jsou naprosto nedostatečné. Situaci navíc zhoršuje trvající politický konflikt. Vláda, která je neustále rozhádaná, je často paralyzována. Pokud se celková situace Hondurasu bude nadále zhoršovat, může hrozit krajní řešení, a to levicová revoluce nebo nástup pravicové vojenské junty. Ani jedno z těchto „řešení“ však podle mého názoru nemůže na dlouho zajistit klid v zemi a ani nemůže trvale vést ke zlepšení života většiny lidí v Hondurasu.

Velkým problémem Hondurasu je také neúnosná míra korupce. Ve srovnání s Hondurasem působí Česká republika jako zářný příklad panenské ctnosti. Jestliže se u nás např. na veřejných zakázkách někdy „ztratí“ desítky procent prostředků z rozpočtu na záměrném předražování zakázek, úplatcích a jiných zlodějnách, v Hondurasu se často rozkrade skoro všechno. V Hondurasu se ale korupcí nikdo příliš netrápí; je to způsob života a někdy i nutnost k přežití. Např. řadoví honduraští policisté by ze svého mizerného platu jen sotva přežili, natož aby pak uživili rodinu...

Je nějaká naděje?

Je pro Honduras vůbec nějaká naděje? Myslím, že určitě ano. Naprostá většina Hondurasanů, které jsem poznal, byli dobří a velmi pracovití lidé. Přestože se současná situace mnohých Hondurasanů zdá beznadějnou, nemusí tomu tak být napořád. Prvním krokem musí být klidné vyřešení politického konfliktu, a to i za cenu velkých kompromisů. Druhým pak musí být radikální zlepšení bezpečnostní situace a infrastruktury. Obrovský význam pro budoucnost Hondurasu má právě vzdělání a zdravotní péče, nejen pro bohaté nebo „politicky dobře napojené“, ale pro všechny. K tomu v této zemi svou dobrovolnou a bezplatnou prací přispívají také učitelé, lékaři a zdravotní sestry z různých zemí světa. Je to sice málo, ale jejich práce je v Hondurasu zapotřebí.

Před časem právě ve městě Gracias v nemocnici při porodu zemřela mladá žena jenom proto, že nemocnici chybělo základní vybavení. Na plakátech vyzývajících ke sbírce na nemocnici se pak objevila fotografie zoufalé lékařky u zemřelé pacientky. Je smutné, že oběťmi onoho přepadení v Gracias byla skupina zahraničních lékařů a zdravotních sester, kteří tam každoročně jezdili zdarma pomáhat svým honduraským kolegům, a to hlavně v léčbě chudých pacientů. Část z nich byla útokem natolik otřesena, že se rozhodla z Hondurasu okamžitě odcestovat. Zcela je chápu. Mnoho lékařů a zdravotních sester se však přes vše tehdy rozhodlo zůstat. Těm patří můj obdiv a uznání, stejně jako občanům Gracias, kteří se dokázali sjednotit k obraně svého města.

Honduraští rodiče a děti si velmi váží vzdělání. Učitelé mají velký respekt.Honduraští rodiče a děti si velmi váží vzdělání. Učitelé mají velký respekt.

Více:

Nejvražednější země světa

Dětské hřiště hlídají ozbrojení vojáci

Gangy chtějí příměří

Kde se hrobníci nenudí

Autor: Mirek Katzl | pondělí 24.8.2015 22:46 | karma článku: 9.09 | přečteno: 446x

Další články blogera

Mirek Katzl

Vzpomínky na dobu (naštěstí) dávno minulou

Osmdesátá léta minulého století byly doby pro někoho dobré, pro někoho špatné a pro jiné dobré i špatné. Ať již byly jakékoliv, jsou nenávratně pryč. Následující příběh je mou vzpomínkou na rok 1984.

15.5.2017 v 1:03 | Karma článku: 11.66 | Přečteno: 516 | Diskuse

Mirek Katzl

Peklo na letišti

Odpoledne dne 2. ledna na několik hodin selhaly veškeré počítačové systémy imigrační služby Spojených států. Na několika mezinárodních letištích USA pak nastalo peklo, na které tisíce lidí do smrti nezapomenou...

4.1.2017 v 18:46 | Karma článku: 21.31 | Přečteno: 1208 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Marek Valiček

Radost jen tak. Třeba na gumě.

"...tak jsem koupila takovej ten balonek na gumě, pastelky a rumový pralinky, zabalila, odnesla na poštu a snad to vyjde."

19.10.2017 v 13:01 | Karma článku: 13.35 | Přečteno: 235 | Diskuse

Jana Slaninová

Domácí recepis proti bolesti hlavy

Jsou dny, kdy vás bolí hlava. Přes den se na lidi vrhají informace jako hladové lišky na králíčky. A v důsledku se hlava brání bolestí a nebo pnutím. A co ji prostě vypnout? Alespoň na chvíli.

19.10.2017 v 12:01 | Karma článku: 5.86 | Přečteno: 117 | Diskuse

Bedřich Marjanko

Malé předvolební zamyšlení

Naše vlast opět žije volbami. Politici se navzájem osočují, podávají žaloby, a hlavně slibují vše možné i mnohdy nemožné. I zdejší blogy se většinou zabívají tímto tématem, což pochopitelné. Dovolím si k tomu i já napsat pár řádků

19.10.2017 v 11:01 | Karma článku: 14.85 | Přečteno: 298 | Diskuse

Vladimír Aim

Zase osudová kampaň - a zas mám pocit, že jsem za blbce

Česká volební kampaň je svérázně nudná; opakují se patetické výkřiky o „osudovosti“ (jako vždy), znovu kandidují strany a osoby nehodící se ani na ponocné a opět slyšíme jen o něco o zemských škůdcích a nesvéprávné konkurenci.

19.10.2017 v 10:19 | Karma článku: 12.58 | Přečteno: 262 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak napsat úspěšný blog

Tajemství úspěšnosti blogera tkví ve správném výběru vhodné fotografie. Přiznám se, že na to jsem nepřišla sama, poradila mi to jedna zdejší blogerka. A já blázen myslela, že tu jde především o psaní, asi jsem se mýlila.

19.10.2017 v 9:14 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 291 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 723

Když něco zní jako úplná blbost, tak to nejspíš často bude pravda…

________________________________________

Asi jsem trochu smolař. Mám sice talent být na správných místech a dělat dobré věci, leč ve špatnou dobu.

V životě jsem zažil leccos. Leta jsem prožil v cizích zemích. Dělal jsem dělníka na pile, uklízeče, vrátného, malíře pokojů, závozníka, šoféra, sekuriťáka, pracoval jsem na vinicích, polích a ve fabrikách, vojákoval jsem v cizí armádě, obchodoval na burzách, učil angličtinu, prodával knížky a později je i překládal, psal do novin a časopisů. A také jsem si zastudoval a zkusil politiku (fuj). Ze všeho nejradši jsem měl práci na vinici.

Zažil jsem ponižující chudobu, ale i velké prachy, tísnivou samotu, ale i krásná přátelství, velká zklamání srdce, ale i velké lásky. Z romantického snílka jsem se časem stal otupělým cynikem a nakonec realistou a velmi obezřetným optimistou.

Za vše dobré, co mě v životě potkalo, jsem hodně vděčný a to špatné se snažím brát jako nutnou zkušenost.

Kromě svých ostatních příspěvků rád někdy něco napíšu také o svých zážitcích. Nic než pravdu—vymýšlet si neumím, spisovatel nejsem. Myslím, že pravda bývá i tak často mnohem neuvěřitelnější než fikce.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.