Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vzpomínky na dobu (naštěstí) dávno minulou

15. 05. 2017 1:03:50
Osmdesátá léta minulého století byly doby pro někoho dobré, pro někoho špatné a pro jiné dobré i špatné. Ať již byly jakékoliv, jsou nenávratně pryč. Následující příběh je mou vzpomínkou na rok 1984.

Prolog

V 80. letech minulého století z ČSSR emigrovaly tisíce lidí--bez povolení československých úřadů. Z pohledu tehdejšího československého práva tito lidé spáchali trestný čin Opuštění republiky, za což tehdejší trestní zákon sliboval až 5 let odnětí svobody. To dnes může leckomu připadnout neuvěřitelné. I když v dnešní době nemáme v naší zemi o neuvěřitelné věci úplně nouzi také.

Mnozí tehdy zvolili tzv. Jugoslávskou cestu. Dostat se do Jugoslávie ale nebylo v roce 1984 vůbec jednoduché. Před odjezdem do Jugoslávie musel navíc cestující úřadům odevzdat tzv. zelený pas, který platil pro všechny země světa, a dostal tzv. šedivý pas. A ten již platil pouze pro území Jugoslávie. Kdo se pak chtěl z Jugoslávie „podívat“ jinam, měl to těžké. Ledaže by měl v zásobě ještě jeden zelený pas.

Na Bělehrad

Letiště Tivat, Jugoslávie, 13. srpna 1984

„Mr. Miroslav Katzl please step out of the plane and report to the personnel outside!“

Přes mou slabou angličtinu hlášení kapitána letadla rozumím. Mám vylézt z letadla a venku se sám někomu hlásit.

Tak to je konec. Dva roky přípravy emigrace z ČSSR a takhle to dopadne. Ale jak mě tak rychle dostali? Kde jsem udělal chybu? Já trouba jsem si myslel, že Jugoslávie je sice komunistická země, ale neutrální, a že nás občany ČSSR nechají jít.

Mé úvahy přerušilo druhé hlášení kapitána.

„Mr. Miroslav Katzl please step out of the plane and report to the personnel outside!“

Jasně, slyším, nejsem hluchej! Akorát se mi z letadla nechce. Podle § 109 československého trestního zákona můžu totiž vyfasovat až 5 let za opuštění republiky. Vlastně v mém případě již jen za pokus. Ale to vyjde na stejno. Jestli pak někdy z basy vylezu celý, tak nadosmrti poznamenaný, a o slušnou práci po zbytek života nezakopnu. V base se už určitě nějací úchylní vězni těší, jak mně mladýmu klukovi natrhnou zadek. Krásný vyhlídky.

Vole! nadávám si. Radši něco vymysli. Ale co? Oknem z letadla neuteču a u východu na mě už čekají.

„I repeat, Mr. Miroslav Katzl step out of the plane and report to the duty personnel outside!“

Zase ten protivný kapitán. Copak neví, že tu nejsem?

To je nápad! Dělat že tu nejsem—to by mohlo fungovat.

Funguje to plných 10 vteřin. Pomalým, ale rozhodným krokem k mému sedadlu kráčí muž v modré uniformě.

Vždyť jsem jen chtěl vidět kus světa a zažít nějaké to dobrodružství. To teď sice zažiju, ale ne zrovna takové, jaké jsem si představoval.

„Mr. Katzl?“ ptá se muž v uniformě.

Kývnu a vstávám. Člověk má dokázat uznat, že prohrál. Jdu k východu z letadla a muž v uniformě smutně pokyvuje hlavou. Nebo že by jen otráveně?

Zastavím se u východu. Venku je nádherně. Kdy zase uvidím takhle krásně modré nebe?

Budiž tedy. Smířen s osudem sestupuji dolů po schůdcích.

Dole u letadla vidím dva muže v montérkách. Stojí u hromady zavazadel.

„Herr Katzl?“ jeden z nich se na mě přívětivě zubí. „Nach Frankfurt oder nach Belgrad?“ ptá se--pro změnu německy--a na něco ukazuje.

Cože, jaký Frankfurt?...

Už mi to dochází. Muž v montérkách totiž ukazuje na moje zavazadlo. A to nemá označení cíle letu. To je tedy celý problém?

„Belgrad,“ vyhrknu.

„Dankeschön,“ muž v montérkách mi spokojeně děkuje.

Není to nějaký trik? Pomalu se otáčím a váhavě vystupuji schůdky zpátky do letadla. Muž v uniformě mezitím zmizel. Zamířím ke svému sedadlu a švihnu sebou na něj.

Za několik minut se letadlo zvedá do oblak.

Letíme na Bělehrad.

Autor: Mirek Katzl | pondělí 15.5.2017 1:03 | karma článku: 9.68 | přečteno: 488x

Další články blogera

Mirek Katzl

Peklo na letišti

Odpoledne dne 2. ledna na několik hodin selhaly veškeré počítačové systémy imigrační služby Spojených států. Na několika mezinárodních letištích USA pak nastalo peklo, na které tisíce lidí do smrti nezapomenou...

4.1.2017 v 18:46 | Karma článku: 21.31 | Přečteno: 1204 | Diskuse

Mirek Katzl

Nejnebezpečnější země? Vzpomínky na Honduras

Honduras byl nedávno organizací Igarapé z Brazílie „zvolen" nejnebezpečnější zemí světa, a to s výjimkou válečných zón. Zvláště vražedné pak má být město San Pedro Sula, kterému se přezdívá Satanovo město. Je to pravda?

24.8.2015 v 22:46 | Karma článku: 9.09 | Přečteno: 397 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jiří Havlíček

VIP tarif za nejnižší cenu…příběh o neomezující ceně tarifu za neomezeném volání

Nemusíte vlastnit firmu ani být vlastníkem dvaceti mobilních čísel. Pro získání příznivé ceny tarifu u vašeho mobilního operátora opravdu bohatě stačí, když pochopíte, jak funguje systém a nebojíte se používat svá ústa.........

29.6.2017 v 7:45 | Karma článku: 11.57 | Přečteno: 496 | Diskuse

Jan Jílek

Letní mozkový odpočinek

Občas se něco povede. Tím povedeným bylo včerejší představení našeho souboru „Nejlepší a nejskromnější.” Tak uvolněnou atmosféru a míru hravosti herců jsem v minulosti nezažil.

28.6.2017 v 9:15 | Karma článku: 8.13 | Přečteno: 197 | Diskuse

Iva Marková

Komunisti nám ukradli deset let

Osudy rodiny Rysových jsou poznamenány československou komunistickou svévolí. Jejich životní příběh začal v Červené Vodě, odkud pochází paní Jana (nar. 1943) a v Mladé Boleslavi, rodišti manžela Josefa (1939).

27.6.2017 v 20:43 | Karma článku: 35.04 | Přečteno: 3143 | Diskuse

Jana Aulehlová

Sprej na odrosty – šediny

mně srazil v daný moment sebevědomí na nulu. Připadala jsem si jak spodina společnosti. Jsem snad jediná komu se toto stalo?

27.6.2017 v 10:59 | Karma článku: 25.34 | Přečteno: 965 | Diskuse

Dana Adámková

Přítel v hnoji

Mobily, tablety, notebooky, všechny je miluju. Hračičky. Možná, kdyby zůstaly telefony v původní velikosti, neztratili bychom je tak lehce.

27.6.2017 v 10:42 | Karma článku: 17.98 | Přečteno: 410 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 696

Když něco zní jako úplná blbost, tak to nejspíš často bude pravda…

________________________________________

Asi jsem trochu smolař. Mám sice talent být na správných místech a dělat dobré věci, leč ve špatnou dobu.

V životě jsem zažil leccos. Leta jsem prožil v cizích zemích. Dělal jsem dělníka na pile, uklízeče, vrátného, malíře pokojů, závozníka, šoféra, sekuriťáka, pracoval jsem na vinicích, polích a ve fabrikách, vojákoval jsem v cizí armádě, obchodoval na burzách, učil angličtinu, prodával knížky a později je i překládal, psal do novin a časopisů. A také jsem si zastudoval a zkusil politiku (fuj). Ze všeho nejradši jsem měl práci na vinici.

Zažil jsem ponižující chudobu, ale i velké prachy, tísnivou samotu, ale i krásná přátelství, velká zklamání srdce, ale i velké lásky. Z romantického snílka jsem se časem stal otupělým cynikem a nakonec realistou a velmi obezřetným optimistou.

Za vše dobré, co mě v životě potkalo, jsem hodně vděčný a to špatné se snažím brát jako nutnou zkušenost.

Kromě svých ostatních příspěvků rád někdy něco napíšu také o svých zážitcích. Nic než pravdu—vymýšlet si neumím, spisovatel nejsem. Myslím, že pravda bývá i tak často mnohem neuvěřitelnější než fikce.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.